Červenec 2016

Okradly mě...

29. července 2016 v 10:02 | Hedulindaa |  Deník
Všechno se to stalo 25.7 2016 na koupališti v Dubňanech.
Byla jsem tam s kamarádkou a jejíma rodičema. Jako asi každý jsme jezdily na tobogánu a koupaly se v bazénech. Okolo
pěti hodin jsme společně s Libuš dostaly hlad a tak jsme se rozhodly, že si půjdeme něco koupit.S vyplazeným jazykem Já jsem si koupila langoš a Libka párek v rohlíku.
Potom co jsme naše jídlo snědly, šly jsme na deku a tam nám Libčina mamka řekla, že už pojedeme. Jelikož jsme si to tam moc neužily tak jsme společně s Libuš vymyslely plán. Zavolaly jsme mojí mamce z (tetiného mobilu) jestli tu můžeme ještě být. Moje mamka řekla ano a domluvily jsme se, že si pro nás dojede v půl sedmé. Po nějakých minutách Libčini rodiče odešly a my tam zůstaly sami.
Nějak okolo půl šesté začalo hodně lidí odcházet.... Jak bylo půl sedmé vylezly jsme z bazénu, že jse půjdeme osušit, aby na nás moje mamka nečekala. Jenomže jak jsme tak šly, tak jsem uviděla můj batoh u stromů, jak byl otevřený úplné dokořán. V ten moment mě zalil studený pot, jakože SAKRA, kdo to mohl udělat. Libuš se naštěstí nic neztratilo. Brzo kolem šel policajt se správcem koupaliště a za nimi šli dva kluci. Pan správce se nás zeptal jestli se nám taky nic neztratilo, já řěkla, že mně jo.
Museli jsme všichni před koupalištěm čekat na příjezd státní policie, aby si mohli zapsat, co se nám včechno ztratilo.
Mně se ztratily moje peníze, kartáč na vlasy, opalovací krém, sluneční brýle, dioptrické brýle.
Pan policajn řekl, že mu volala plavčice, protože viděla z vrchu od tobogánů jak se dvě Cikánky hrabou v cizích batohách. Nakonec jsme vče sepsali a všichni odjeli domů.

Tipuji, že asi moje věci prodaly někde v Bazzaru a nebo si peníze nechaly a ostatní hodily bůh ví kam.. Jedíné co vím je to, že jim bylo kolem třiceti a jedna se jmenovala Karolína Svobodová..
Napsala jsem tento článek proto, aby jste si na koupáku hlídali batohy, a na takovéhle lidi si dávali POZOR!

Bulharsko

24. července 2016 v 23:21 | Hedulindaa
Bulharsko
je stát v jihovýchodní Evropě, na Balkánském poloostrově. Země sousedí na severu s Rumunskem , na západě se Srbskem a s Makedonií, na jihu s Řeckem a na jihovýchodě s Tureckem. Východní hranici tvoří Černé moře.
Jednou z velice navštěvovaných destinací v Bulharsku je Slunečné pobřeží. Jelikož jsem tam tento rok byla, tak můžu jedině doporučit. Slunečné pobřeží je dlouhé něco okolo 10 km. Jsou tam písečné pláže a krásně zbarvené moře..
Turistické cíle
pokud se nechcete vyvalovat jen u moře tak tu mám pro vás pár zajímavých míst, které stojí za navštívení.
Staré město Nesebăr (Nesebr)

Na poloostrově stojí staré město Nesebar s hradbami, kostely a s architektonicky zajímavými domy. V podstatě jsou ty domy zajímavé tím, že na užším zděném přízemí je přistavěno dřevěné širší první nebo i druhé patro, které je podpíráno šikmými dřevěnými trámy, jenž se šikmo opírají o zdi přízemí. V turistických tištěných průvodcích se nacházejí oslavné ódy na fakt, že jsou uličky tak úzké, že se dřevěná patra skoro dotýkají.
Národní park Pirin

Reliéf nese stopy ledovcové činnosti (kary, morény a jezera). Park porůstají borové lesy s borovicí černou a dukelskou. Ze savců se zde vyskytuje kamzík, svišť, medvěd, rys a vlk. Ze vzácných rostlin například haberlea rodopská, zvonek, hojník, kuřička nebo endemit Leucanthemella serotina.Národní park Pirin
Atanasovské jezero
Jedná se o silně slané jezero doprovázené mokřady se slanomilnou vegetací. Díky vysoké salinitě jezero nezamrzá, a proto je Atanasovské jezero důležitým zimovištěm mnoha druhů vodních ptáků. Žije zde například labuť velká, husa velká, kopřivka obecná, polák malý, husice rezavá zrzohlávka rudozobá, potápka rudokrká.Atanasovské jezero

Lulu

23. července 2016 v 22:56 | Hedulindaa |  Horory na dobrou noc

UPOZORNĚNÍ: Tato creepypasta NENÍ pro ty, kteří nemají rádi přesný popis nechutných zranění. -----------------------------------


Všechno to začalo jako jeden z dalších rodinných výletů. Můj bratr Andy, mí rodiče, teta Laura, strýček Ben a já jsme každoročně plánovali výpravu do nedalekých hor. Každým rokem jsme se dostávali výš a došli dál. Tento rok jsme došli asi 10 mil a dostali jsme se na prázdné, klidné, tiché místo, skvělé k utáboření. Jediná věc, která mi tu vadila, byla ta, že jsem se neměl kde umýt.

Slunce se pomalu blížilo k obzoru, stany byly postavené a uprostřed praskal oheň. Začínal jsem cítit silnou potřebu si někam dojít na záchod, tak jsem řekl mámě, že si půjdu odskočit mezi stromy. Kývla, ale dodala, abych nechodil nikam daleko. Slíbil jsem, že nepůjdu, a odešel jsem.

Zašel jsem mezi stromy, dostatečně daleko, abych viděl světlo plápolajícího ohně. Poslední věc, kterou jsem si teď přál, bylo to, aby mezi stromy stál někdo z rodiny, zíral na mě a způsobil mi jeden z trapných okamžiků v mém životě.

Když jsem se vyprázdnil, zapnul jsem si džíny a chystal se odejít zpátky, když jsem najednou cosi zachytil koutkem oka. Otočil jsem se, a nedaleko za mnou stála dívka, která si umývala nohy. Byl jsem zvědavý, a tak jsem přešel k ní. Měla rozcuchané, čistě černé vlasy svázané do dvou culíků. Nevypadala o moc starší, než já, bylo jí asi tak třináct nebo čtrnáct. Na sobě měla zmačkanou, potrhanou modrou uniformu, a neměla boty. Na jejích nohách bylo plno modřin a řezanců. "Hej," sledoval jsem, jak si otřela nohy vodou a narovnala se. Pomalu se na mě otočila.
"Jmenuju se Rubin," usmál jsem se. "A ty?" Mlha to tam začínala pomalu zahalovat, že jsem viděl jen stromy před tou dívkou. "Lulu," uslyšel jsem její tiché zašeptání. "Lulu? To je roztomilé jméno. Řekni mi, kde jsi?" rozhlédl jsem se, přes mlhu bylo pomalu nemožné vidět, jediný můj celkem záchytný bod bylo zacházející slunce. "Můžu tě... zavést..." zamumlala, když jemně vzala mou ruku do své dlaně. Její kůže byla hladká a jemná, skoro plyšová, i když s četnými modřinami. A také nepřirozeně chladná.
Chvíli jsem mlčel a rozhodoval se, jestli s ní mám jít, nebo ne. Nakonec jsem jí věnoval úsměv a rozhodl se ji následovat. Vedla mě špinavou cestou, na které se válely spadané listy a větve. Celou cestu jsem přemýšlel nad tím, že šla naprostou mlhou, která jí doslova znemožňovala vidět, a přitom cestu znala, jako by jí chodila každý den.


Mlžný les ztmavnul, když slunce zapadlo za obzor. Dovedla mě ke starému opuštěnému domu. Mlha čím dál víc houstla. Lulu si sedla na verandu a sledovala houstnoucí tmu. "Nebojíš se? Jak tady žiješ sama, uprostřed lesa." Koukal jsem se na bosou Lulu, která objala svoje zhmožděné nohy a zakryla si oči. "Ne, nikdy jsem se nebála. Ani vysoký muž, nebezpeční zabijáci ani příšery na všech čtyřech mě nikdy neděsili, žádného z nich jsem nikdy neviděla," vysvětlila stejně potichu, jako když vyslovovala svoje jméno. Ta odpověď mě trochu podivila, chvíli jsem si myslel, že je asi blázen. Ale byla tu sama už delší dobu, jak tak koukám... "Takže, odkud pocházíš?" "Z velké dálky, z velmi tmavého místa. Nemám ráda tmu, dějí se v ní špatné věci," zachvěla se a pak jsme seděli v tichu. "Proč si zakrýváš obličej?" zeptal jsem se na další otázku, chladný vzduch mě začínal občas štípat. "Nemám ráda, když se někdo kouká na můj obličej..." Bylo tam podivné ticho. Promnul jsem si oči. "Kdy myslíš, že mlha opadne? Budu se muset vrátit dřív, než si začnou rodiče dělat starosti," vstal jsem s pohledem upřeným na ni. Začal mě obklopovat takový divný pocit. "Nemáš hlad?" zeptala se mě, když šla ke dveřím do další z místností. "A-ano.." odpověděl jsem a následoval jsem ji do domu. Vedla mě docela prostými místnostmi. Skoro žádný kus nábytku nebyl zaprášený, okna byla čistá, gauč vypadal dost pohodlně. Taky ze stropu visela světla. Posadil jsem se na gauč, který i když se zdál hodně starý a opotřebený, tak byl příjemně měkký. Lulu přišla ke mě se starším, oprýskaným tácem, mísou polévky a zářivě stříbrnou lžící.

Položila mi to na klín a došla někam pro ubrousky. Kroky zmizely nahoře v domě.

Seděl jsem tam chvíli sám a jedl jsem polévku. Byla dobrá a příjemně teplá, měla červenou barvu a plavaly v ní kusy zeleniny.
Přemýšlel jsem nad tím, co dělají mí rodiče. Asi mě hledají, byl jsem pryč hodně dlouho.


Venku začala mlha opadávat. Zahnal jsem myšlenky a dojedl jsem polévku. Pak na mě začala nějakým divným způsobem padat únava, moje oči mi ztěžkly. Položil jsem tác, mísu a lžíci na jediný stůl v místnosti a lehl jsem si na gauč. Jediná věc, na kterou jsem během usínání myslel, byla ta dívka, která zmizela v tomhle domě.

Hodně pozdě v noci mě vzbudil výkřik, který vyšel odněkud zespoda. Znovu se to neozvalo. Několik vteřin jsem naslouchal tichu prázdného domu. Pootočil jsem hlavu směrem ke stolu, kam jsem předtím odložil nádobí. Nebylo tam. "Lulu ho musela odnést..." zavřel jsem oči a pomalu jsem se znovu vzdával spánku.

Když jsem se znovu ponořil do své říše snů, probral mě další výkřik, přicházející zespoda, jako ten minule. Tohle nebyla moje představivost. Co-co když je Lulu v nebezpečí? Vypadá příliš křehce na to, aby mohla vyřídit kohokoliv, kdo by sem vešel. Potřebuju se ujistit, že je v pořádku. To poslední, co jsem teď chtěl vidět, bylo to, že by byla vážně zraněná, zatímco jsem jí býval mohl pomoct.

Opatrně jsem procházel celý dům a hledal jsem ji. Koupelna, pokoj, záchod... nikde jsem ji nenašel. Přiběhl jsem ke sklepním dveřím, studený mráz mi přejel po zádech.

Zdráhal jsem se je otevřít, ale myšlenka na Lulu mě k tomu donutila. Ocitl jsem se ve tmavé hale se schody dolů, ze kterých přicházel chlad. Párkrát jsem zakašlal a sešel jsem dolů.

Při každém schodu byl vzduch podivnější a cítil jsem z něj zkažený zápach. Žaludek se mi z něj začínal obracet a slzely mi oči. Jakoby se tu něco kazilo.

Našel jsem vypínač a stiskl jsem ho; světlo ozářilo celou místnost, kde jsem se nacházel. Došel jsem ke hnědým dveřím na druhém konci místnosti. "Lulu!" ohlížel jsem se okolo sebe, ale nedostalo se mi odpovědi. Začínal jsem se trochu bát. "LULU!" ozval jsem se hlasitěji, přešel jsem k těm dveřím a otevřel jsem je. "LU-" To, co jsem uviděl, mě donutilo vyhodit veškerý obsah mého žaludku...
Místnost byla plná lidských těl. Hnijících těl na pokraji rozkladu. Těla mužů, žen, mnoha lidí v mém věku. Jejich společnou věcí byl jejich obličej - chyběly jim totiž oči. Místo nich měli prázdné černé díry. Tohle jsem nesnesl. Otočil jsem se ke dveřím a tam jsem do něčeho vrazil.


Pohlédl jsem na to. Byla to Lulu. Její oblečení, ruce i nohy byly od krve. Ona nemohla... ne, ne, ne. Přišla mi tak křehká, tak sladká, ona nemohla... Ne. Přál jsem si, aby tohle všechno byl jen špatný sen. Aby se nic z tohohle nikdy nestalo. "Viděl jsi až moc," řekla mi a začala si odkrývat vlasy z čela. Neměla... oči.Najednou jsem uviděl rybník; ten rybník, u kterého jsem ji potkal. Znamenalo to, že mí rodiče nebyli daleko. Našel jsem ten strom, u kterého jsem vykonal potřebu, pak jsem zahlédl nedaleko žhavé uhlíky v ohništi. Utíkal jsem, jak jen jsem dokázal, až jsem se dostal do našeho tábora. Moje rodina vyskočila z toho, jak jsem přiběhl. Začínal jsem být unavený a chytal jsem závrať. Podíval jsem se na svou matku, vypadala docela ustaraně. Slunce začínalo osvětlovat tábor a mlha byla ta tam. Uvolnil jsem se, najednou jsem pocítil bezpečí, a tak jsem zavřel oči.


Vzbudil jsem se v nemocnici, nade mnou stála moje matka. V pravém rameni jsem měl trubičku a okolo mě stálo ještě několik dalších lidí. Matka se sklonila a políbila mě na čelo. "Jsem tak ráda, že jsi v pořádku. Odejdeš na pět minut na záchod a vrátíš se pořezaný a se zlomenou rukou. Jak se ti tohle povedlo?" "P-pět minut?" pomalu jsem se posadil. "Já byl pryč pět minut? Ale ta dívka... Ta mlha... Ten dům... a ty těla..." "Miláčku, byli jsme kempovat, a nikde okolo nebyly žádné domy, žádné dívky a určitě žádná mlha." Zmátlo mě to. Já byl v mlze. Já viděl tu dívku. Dotkla se mě. Dala mi najíst. A k tomu ta těla... JAK?

Asi v jedenáct hodin večer jsem už mohl pryč z nemocnice. Jel jsem s rodiči v autě, pomalu se začínala tvořit mlha, což bylo ale normální tady v pozdních nočních hodinách.

Lehl jsem si ve svém pokoji na postel a nastavil jsem budík. Zívl jsem a zavřel jsem oči. Dům byl tichý. Pomalu jsem usínal, v mysli jsem měl stále obraz té dívky. Zhluboka jsem se nadechl, když jsem najednou uslyšel její hlas. "Dej mi své oči." NOVINOVÝ ČLÁNEK: SEDMÁ HRŮZNÁ SEBEVRAŽDA!

Chlapec si vzal život, když si odstranil své oči a vykrvácel. Rodiče jej našli dnes ráno zesnulého v jeho posteli. Jeho oči doposud nebyly nalezeny...


Street Dance

22. července 2016 v 10:36 | Hedulindaa
Street dance

Nazývaný také pouliční tanec je zastřešující pojem, který se používá pro popis tanečních stylů, které se vyvinuly mimo tanečního studia, přímo v ulicích, školních dvorech a tanečních klubech. Začal se objevovat ve Spojených státech v roce 1970. Pod tento pojem patří taneční styly jako: Breakdance, Popping, locking, Hip Hop new style,House dance a C-walk.Je to úžasný způsob odreagování a příjdete alespoň na jiné myšlenky.

Soutěže

S rostoucí popularitou se rozrůstá i mnoho seriózních soutěží street dance, každoročně se koná spoustu mezinárodních akcí po celém světě, jako například: Battle of the Year,Juste Debout a House Dance International. Tyto soutěže se zaměřují především na tzv. battle, ale také na choreografické přehlídky.
V České republice mezi nejprestižnější street dance akce patří Street Dance Kemp, Beat Street, Dancefloor Attack, Tanečník Roku - my CITY my STAGE, Taneční skupina roku,Děti fitness a další.

ODKAZ


Recept na Nutella cake

21. července 2016 v 14:13 | Hedulindaa
Na začátek vám chci říct, že je to do hrníčku. Je to vhodné na snídani i na klidnou pohodu u telky ;) Jinak recept je na 1 porci

Budeme potřebovat:

2 lžíce cukru moučka
2 lžíce hladké mouky
2 lžíce kakaa nebo granka
1 vajíčko
1 lžíce mléka
1 lžíce oleje/ může být i olivový, ale doporučuje se slunečnicový.
1-2 lžíce Nutelly

POSTUP: Všechno zamícháme dohormady, dokud nevznikne tekutá čokoláda. Potom dáme jen hrníček do mikrovlnky na 2,5 minuty do mikrovlnky.... A máme hotovo. Tak přeji dobrou chuť :)

Nikdy se nezastavit

20. července 2016 v 22:39 | Hedulindaa

Hodně dlouho jsem přemýšlela, co bych si měla představit pod tímto názvem. A už jsem dopřemýšlela. :)

Začalo to v polovině 5té třídy. Byly jsme parta 5ti holek.. byly jsem jako sestry co dělaly všechno spolu. Scházely jsme se a žily sme v našem světě <Dementů>.
Někdy v půlce března se to, ale všechno zhoršilo.
Moje kamarádka, která se chtěla mezi nás dostat mě z party vyšťourala... Začala jim říkat, že je pomlouvám atd..
Do konce života si budu pamatovat ten den, kdy mně do očí řekly ať z jejich party vypadnu. Jedna z nich se semnou ještě měsíc bavila, ale pak se s něma sveza na jedné lodi, aby neskončila jako já.
Začaly všem ve třídě říkat ať se semnou nebaví atd... Každé ráno jsem pociťovala pocit úzkosti a když jsem měla jít do školy měla jsem strach, že zas na mě budou v nějakých diskuzích narážet. Jednou, když jsem byla hodně na dně jsem si nadrtila tabletky ibalginu a snědla je.. Nic se mně nestalo za co jsem hodně ráda.
Uplynuly měsíce a nastaly prázdniny. Prázdniny jsem trávila s mou nejlepší kámoškou Terezkou, která,ale boužel chodila do A a já do B a tak jsem začala přemýšlet o přestupu.
Ani jsem se nenadála a byl tu Září, přestoupila jsem a vůbec toho nelituji, jsou tu mnohem lepší lidi (týká se to i kluků).
Díky této třídě jsem se zas dokázala postavit na nohy za co jim patří moje velké Dík <3

Ti kteří jsou na tom jak já, tak si netrapte hlavu s tím proč to tak je atd.. Žíjte svůj život a to co se stalo se mělo stát. Ti kteří z vašeho života odešli, tak to proto, že jejich úloha ve vašem životě skončila.
Tímto článkem vám chci říct, že se nezastavujte a běžte dál jinak vás doběhnou.
Většinou jsou tyto pomluvy vzniklé ze závisti, jestli vás lidé pomlouvají tak máte něco co oni ne a není vůbec špatné zvolit si vastní cestu, než jít jak ovečky ve stádu, protože vy jste ORIGINÁLNÍ a ne KOPIE.
Pravý kamarád s tebou zůstane i v hrozné chvíli zatím co falešní utečou.

Nechápu jak mě tyto holky mohly dovéct až k tomu abych znučila život sobě a mé rodině.