Lulu

23. července 2016 v 22:56 | Hedulindaa |  Horory na dobrou noc

UPOZORNĚNÍ: Tato creepypasta NENÍ pro ty, kteří nemají rádi přesný popis nechutných zranění. -----------------------------------


Všechno to začalo jako jeden z dalších rodinných výletů. Můj bratr Andy, mí rodiče, teta Laura, strýček Ben a já jsme každoročně plánovali výpravu do nedalekých hor. Každým rokem jsme se dostávali výš a došli dál. Tento rok jsme došli asi 10 mil a dostali jsme se na prázdné, klidné, tiché místo, skvělé k utáboření. Jediná věc, která mi tu vadila, byla ta, že jsem se neměl kde umýt.

Slunce se pomalu blížilo k obzoru, stany byly postavené a uprostřed praskal oheň. Začínal jsem cítit silnou potřebu si někam dojít na záchod, tak jsem řekl mámě, že si půjdu odskočit mezi stromy. Kývla, ale dodala, abych nechodil nikam daleko. Slíbil jsem, že nepůjdu, a odešel jsem.

Zašel jsem mezi stromy, dostatečně daleko, abych viděl světlo plápolajícího ohně. Poslední věc, kterou jsem si teď přál, bylo to, aby mezi stromy stál někdo z rodiny, zíral na mě a způsobil mi jeden z trapných okamžiků v mém životě.

Když jsem se vyprázdnil, zapnul jsem si džíny a chystal se odejít zpátky, když jsem najednou cosi zachytil koutkem oka. Otočil jsem se, a nedaleko za mnou stála dívka, která si umývala nohy. Byl jsem zvědavý, a tak jsem přešel k ní. Měla rozcuchané, čistě černé vlasy svázané do dvou culíků. Nevypadala o moc starší, než já, bylo jí asi tak třináct nebo čtrnáct. Na sobě měla zmačkanou, potrhanou modrou uniformu, a neměla boty. Na jejích nohách bylo plno modřin a řezanců. "Hej," sledoval jsem, jak si otřela nohy vodou a narovnala se. Pomalu se na mě otočila.
"Jmenuju se Rubin," usmál jsem se. "A ty?" Mlha to tam začínala pomalu zahalovat, že jsem viděl jen stromy před tou dívkou. "Lulu," uslyšel jsem její tiché zašeptání. "Lulu? To je roztomilé jméno. Řekni mi, kde jsi?" rozhlédl jsem se, přes mlhu bylo pomalu nemožné vidět, jediný můj celkem záchytný bod bylo zacházející slunce. "Můžu tě... zavést..." zamumlala, když jemně vzala mou ruku do své dlaně. Její kůže byla hladká a jemná, skoro plyšová, i když s četnými modřinami. A také nepřirozeně chladná.
Chvíli jsem mlčel a rozhodoval se, jestli s ní mám jít, nebo ne. Nakonec jsem jí věnoval úsměv a rozhodl se ji následovat. Vedla mě špinavou cestou, na které se válely spadané listy a větve. Celou cestu jsem přemýšlel nad tím, že šla naprostou mlhou, která jí doslova znemožňovala vidět, a přitom cestu znala, jako by jí chodila každý den.


Mlžný les ztmavnul, když slunce zapadlo za obzor. Dovedla mě ke starému opuštěnému domu. Mlha čím dál víc houstla. Lulu si sedla na verandu a sledovala houstnoucí tmu. "Nebojíš se? Jak tady žiješ sama, uprostřed lesa." Koukal jsem se na bosou Lulu, která objala svoje zhmožděné nohy a zakryla si oči. "Ne, nikdy jsem se nebála. Ani vysoký muž, nebezpeční zabijáci ani příšery na všech čtyřech mě nikdy neděsili, žádného z nich jsem nikdy neviděla," vysvětlila stejně potichu, jako když vyslovovala svoje jméno. Ta odpověď mě trochu podivila, chvíli jsem si myslel, že je asi blázen. Ale byla tu sama už delší dobu, jak tak koukám... "Takže, odkud pocházíš?" "Z velké dálky, z velmi tmavého místa. Nemám ráda tmu, dějí se v ní špatné věci," zachvěla se a pak jsme seděli v tichu. "Proč si zakrýváš obličej?" zeptal jsem se na další otázku, chladný vzduch mě začínal občas štípat. "Nemám ráda, když se někdo kouká na můj obličej..." Bylo tam podivné ticho. Promnul jsem si oči. "Kdy myslíš, že mlha opadne? Budu se muset vrátit dřív, než si začnou rodiče dělat starosti," vstal jsem s pohledem upřeným na ni. Začal mě obklopovat takový divný pocit. "Nemáš hlad?" zeptala se mě, když šla ke dveřím do další z místností. "A-ano.." odpověděl jsem a následoval jsem ji do domu. Vedla mě docela prostými místnostmi. Skoro žádný kus nábytku nebyl zaprášený, okna byla čistá, gauč vypadal dost pohodlně. Taky ze stropu visela světla. Posadil jsem se na gauč, který i když se zdál hodně starý a opotřebený, tak byl příjemně měkký. Lulu přišla ke mě se starším, oprýskaným tácem, mísou polévky a zářivě stříbrnou lžící.

Položila mi to na klín a došla někam pro ubrousky. Kroky zmizely nahoře v domě.

Seděl jsem tam chvíli sám a jedl jsem polévku. Byla dobrá a příjemně teplá, měla červenou barvu a plavaly v ní kusy zeleniny.
Přemýšlel jsem nad tím, co dělají mí rodiče. Asi mě hledají, byl jsem pryč hodně dlouho.


Venku začala mlha opadávat. Zahnal jsem myšlenky a dojedl jsem polévku. Pak na mě začala nějakým divným způsobem padat únava, moje oči mi ztěžkly. Položil jsem tác, mísu a lžíci na jediný stůl v místnosti a lehl jsem si na gauč. Jediná věc, na kterou jsem během usínání myslel, byla ta dívka, která zmizela v tomhle domě.

Hodně pozdě v noci mě vzbudil výkřik, který vyšel odněkud zespoda. Znovu se to neozvalo. Několik vteřin jsem naslouchal tichu prázdného domu. Pootočil jsem hlavu směrem ke stolu, kam jsem předtím odložil nádobí. Nebylo tam. "Lulu ho musela odnést..." zavřel jsem oči a pomalu jsem se znovu vzdával spánku.

Když jsem se znovu ponořil do své říše snů, probral mě další výkřik, přicházející zespoda, jako ten minule. Tohle nebyla moje představivost. Co-co když je Lulu v nebezpečí? Vypadá příliš křehce na to, aby mohla vyřídit kohokoliv, kdo by sem vešel. Potřebuju se ujistit, že je v pořádku. To poslední, co jsem teď chtěl vidět, bylo to, že by byla vážně zraněná, zatímco jsem jí býval mohl pomoct.

Opatrně jsem procházel celý dům a hledal jsem ji. Koupelna, pokoj, záchod... nikde jsem ji nenašel. Přiběhl jsem ke sklepním dveřím, studený mráz mi přejel po zádech.

Zdráhal jsem se je otevřít, ale myšlenka na Lulu mě k tomu donutila. Ocitl jsem se ve tmavé hale se schody dolů, ze kterých přicházel chlad. Párkrát jsem zakašlal a sešel jsem dolů.

Při každém schodu byl vzduch podivnější a cítil jsem z něj zkažený zápach. Žaludek se mi z něj začínal obracet a slzely mi oči. Jakoby se tu něco kazilo.

Našel jsem vypínač a stiskl jsem ho; světlo ozářilo celou místnost, kde jsem se nacházel. Došel jsem ke hnědým dveřím na druhém konci místnosti. "Lulu!" ohlížel jsem se okolo sebe, ale nedostalo se mi odpovědi. Začínal jsem se trochu bát. "LULU!" ozval jsem se hlasitěji, přešel jsem k těm dveřím a otevřel jsem je. "LU-" To, co jsem uviděl, mě donutilo vyhodit veškerý obsah mého žaludku...
Místnost byla plná lidských těl. Hnijících těl na pokraji rozkladu. Těla mužů, žen, mnoha lidí v mém věku. Jejich společnou věcí byl jejich obličej - chyběly jim totiž oči. Místo nich měli prázdné černé díry. Tohle jsem nesnesl. Otočil jsem se ke dveřím a tam jsem do něčeho vrazil.


Pohlédl jsem na to. Byla to Lulu. Její oblečení, ruce i nohy byly od krve. Ona nemohla... ne, ne, ne. Přišla mi tak křehká, tak sladká, ona nemohla... Ne. Přál jsem si, aby tohle všechno byl jen špatný sen. Aby se nic z tohohle nikdy nestalo. "Viděl jsi až moc," řekla mi a začala si odkrývat vlasy z čela. Neměla... oči.Najednou jsem uviděl rybník; ten rybník, u kterého jsem ji potkal. Znamenalo to, že mí rodiče nebyli daleko. Našel jsem ten strom, u kterého jsem vykonal potřebu, pak jsem zahlédl nedaleko žhavé uhlíky v ohništi. Utíkal jsem, jak jen jsem dokázal, až jsem se dostal do našeho tábora. Moje rodina vyskočila z toho, jak jsem přiběhl. Začínal jsem být unavený a chytal jsem závrať. Podíval jsem se na svou matku, vypadala docela ustaraně. Slunce začínalo osvětlovat tábor a mlha byla ta tam. Uvolnil jsem se, najednou jsem pocítil bezpečí, a tak jsem zavřel oči.


Vzbudil jsem se v nemocnici, nade mnou stála moje matka. V pravém rameni jsem měl trubičku a okolo mě stálo ještě několik dalších lidí. Matka se sklonila a políbila mě na čelo. "Jsem tak ráda, že jsi v pořádku. Odejdeš na pět minut na záchod a vrátíš se pořezaný a se zlomenou rukou. Jak se ti tohle povedlo?" "P-pět minut?" pomalu jsem se posadil. "Já byl pryč pět minut? Ale ta dívka... Ta mlha... Ten dům... a ty těla..." "Miláčku, byli jsme kempovat, a nikde okolo nebyly žádné domy, žádné dívky a určitě žádná mlha." Zmátlo mě to. Já byl v mlze. Já viděl tu dívku. Dotkla se mě. Dala mi najíst. A k tomu ta těla... JAK?

Asi v jedenáct hodin večer jsem už mohl pryč z nemocnice. Jel jsem s rodiči v autě, pomalu se začínala tvořit mlha, což bylo ale normální tady v pozdních nočních hodinách.

Lehl jsem si ve svém pokoji na postel a nastavil jsem budík. Zívl jsem a zavřel jsem oči. Dům byl tichý. Pomalu jsem usínal, v mysli jsem měl stále obraz té dívky. Zhluboka jsem se nadechl, když jsem najednou uslyšel její hlas. "Dej mi své oči." NOVINOVÝ ČLÁNEK: SEDMÁ HRŮZNÁ SEBEVRAŽDA!

Chlapec si vzal život, když si odstranil své oči a vykrvácel. Rodiče jej našli dnes ráno zesnulého v jeho posteli. Jeho oči doposud nebyly nalezeny...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama